Asi 14 dní po návratu z výletu po čtyřech zemích, ale především pak po několika dnech strávených v Alpách, jsem opět zatoužil spatřit vysoké skalnaté kopečky. V úterý 31. července jsem podnikl přechod přes Ondřejník z Kunčic p. O. do Frýdlantu n. O. a během pochodu mne napadla myšlenka, že bych se mohl vydat stopem do Alp. Jelikož jsem již letos byl v Alpách slovinských a rakouských, rozhodl jsem se, že tentokrát zavítám do Německa. Jednoduše jsem se podíval do mapy a vybral si oblast kolem Königssee, anichž bych měl ponětí, zda se dá na přilehlé vrcholy vylézt. Druhý den dopoledne jsem si nakoupil jídlo a v 17.40 hod. vyjel vlakem na hranice do Železné Rudy.

V Plzni na mne čekala velká náhoda, když jsem potkal příjemnou dívku, která se vracela do Mnichova. Po pár minutách jsem zjistil, že asi před týdnem byla v horách, kde jsem se právě chystal. Překvapila mne informací, že na tamější nejvyšší vrchol Watzmann se většinou jde 2 dny, což mne moc nepotěšilo. Zároveň mi však sdělila, že potkala i dvě osoby, které tento výstup zvládly během 12 hodin. V Železné Rudě jsme byli něco před šestou hodinou ranní, dívka pokračovala dále vlakem a já si to zamířil k blízkému silničnímu přechodu. Na německé straně mi celníci mírně nahlédli do batohu, což se mi při cestování stalo vůbec poprvé, a za chvíli jsem již seděl v prvním stopnutém vozidle. Za 9 hodin stopování jsem úspěšně dorazil ke Königssee v oblasti Berchtesgadener Land. Až na nepříjemné horko, kdy se teplota vyšplhala nad 30 ^oC, proběhlo stopování velmi hladce. Nikdy jsem nestál u cesty příliš dlouho a řidiči si se mnou mnohokrát zajeli i pěkných pár kilometrů, aby mi pomohli co nejdříve se přiblížit k Alpám. Celkem jsem jel 9 auty a mé zastávky byly následující: Bayerisch Eisenstein, Regen, Kirchdorf, Passau, Marktl, Raitenhaslach, Tittmoning, Bischofwiesen, Berchtesgaden a cílovém místo Königssee.

Bylo mi jasné, že s plným batohem, stanem i spacákem by se mi na hory šlo těžce. Zároveň jsem byl i po celém dni řádně spocen, a proto jsem ani na chvíli neváhal zamířit do kempu Mühlleiten u Königssee. Zaplatil jsem cca 20 DEM, postavil stan, najedl se a šel se trochu projít po okolí. Jelikož mi i zaměstnanec kempu sdělil, že na Watzmann je to docela náročná trasa, snažil jsem se ušetřit síly a prohlídku jezera Königssee jsem zbytečně nenatahoval. Okolní příroda je nádherná, ovšem některá místa jsou až příliš přizpůsobená náporu turistů. Lanovky, parkoviště, restaurace a stánky s lacinými cetkami mne zrovna nenadchly. Letmo jsem si také prohlédl bobovou dráhu, na které se zřejmě v roce 2004 uskuteční MS a vrátil se zpět do kempu. Po osvěžující sprše jsem zalehl již asi ve 20.30 hod. a během chvíle po únavném stopování usnul.

Na doporučení recepčního jsem s pochodem začal velmi brzy. Vstanul jsem ve 4.30 hod., najedl se, sbalil stan, do batohu dal jen potřebné věci a v 5.30 hod. vyrazil. S pracovníkem kempu jsem byl domluven, že zbylé těžké věci mohu zanechat v kempu, což mi moc pomohlo. Z kempu jsem nejprve zabočil doleva a první hodinu pochodoval po silnici přes Unterschönau a Hinterschönau až k parkovišti Hammerstiel, což je zřejmě poslední místo, kde lze dojet automobilem. Po další půlhodině jsem minul chatu Schapbach-Holzstube a dostal se tak k bodu, kdy jsem obešel kolem dokola vrchol Grünstein, zabočil doprava a mířil si to již jen na Watzmann. Asi půl hodiny po opuštění kempu jsem potkal mladého Němce, jenž se vracel po nočním zátahu domů do Ramsau v ještě ne příliš konsolidovaném stavu. Přesto se se mnou chvíli snažil držet krok a povídat si. Řekl mi, že pokud zvládnu výstup na Watzmann i cestu zpět do večera, budu opravdu dobrý. Jelikož se nejednalo o první osobu, která mi něco podobného sdělila, začal jsem sám trochu pochybovat o svém cíli, ale přesto jsem se nenechal odradit. Od Schapbach-Holzstube (990 m) k poslední "občerstvovací stanici" Watzmannhaus (1.928 m) to bylo další 1 ¹/₂ hodiny. Z toho se šla přibližně ¹ /₃ po šotolině a zbytek již po horské kamenitohlíněné stezce. Přibližně dvě hodiny po započetí pochodu se přede mnou objevil Hocheck, přes který jsem se musel na Watzmann dostat. Když jsem dorazil k Watzmannhausu, zatáhla se obloha, vrcholky se schovaly za mlžnou čepici a začalo pršet. Na jednu stranu jsem byl rád, že se liják spustil právě ve chvíli, kdy jsem se mohl schovat na chodbě v restauraci, ale na druhou jsem byl zklamán, jelikož jsem to s výstupem do téměř 3.000 m viděl špatně. Po 40-ti minutách se však počasí zcela změnilo, a i když nikdo směrem k Watzmannu ještě nešel, já se tam vydal. Cesta již byla pouze kamenitá a jedinými známkami života byly lišejníky a černí ptáci podobající se vranám. Přibližně za 2 hodiny jsem vystoupil na Hochecku ve výšce 2.651 m a Watzmann - Mittelspitze se zdál být vzdálen snad pouhých 10 minut chůze. Když jsem však viděl, jakou cestou se na Mittelspitze doslova leze, oblel mne trochu studený pot. Šlo se po skalnatém hřebeni, po jehož každé straně číhaly několikaset metrové srázy. Přestože až téměř k vrcholu byly připevněny ve skále řetězy, nechtělo se mi tímto směrem samotnému. Naštěstí jsem však před Hocheckem předběhl dva staré pány, ale hlavně asi 6-ti člennou skupinu domorodců mého věku, k nimž jsem se přidal. I když mi to pomohlo pouze v tom, že pokud bych uklouznul a zřítil se dolů, mohli by tuto událost jen suše oznámit v údolí a zřejmě by mi už nikdo nepomohl, byl to přeci jen lepší pocit. Asi po 100 m jsem si však na příkré svahy zvyknul a ani pohled dolů se mnou nic zvláštního nedělal, a tak jsem 3. srpna 2001 přesně v 11.00 hod. vystoupil na Mittelspitze ve výšce 2.713 m a překonal tak svůj rekord o 214 metrů. Byl to pro mne úžasný pocit a hlavně výhled, ale věděl jsem, že mne ještě čeká dlouhý sestup do kempu, proto jsem se dlouze na vrcholu nezdržoval a vrátil se stejnou cestou dolů. Na Hochecku jsem si ze staré dřevěné boudy vzal batoh, který jsem tam zanechal, aby mi nepřekážel v překonávání skalních stezek a ve 12.30 hod. jsem byl u Watzmannhausu. Napil jsem se, zakousl chléb s čokoládou a za 20 minut vyrazil na poslední úsek. V 15 hodin jsem dorazil do kempu, což znamená, že i s hodinovou zastávkou na Watzmannhausu mi celý výlet zabral 9,5 hodiny. Byl jsem velmi unaven a spocen, ale šťasten, že jsem to zvládnul. Osprchoval jsem se, najedl a šel stopovat.

Jel jsem do Německa s cílem vylézt alespoň jeden vrchol, což se mi podařilo. Byl jsem unaven a navíc se na obloze začaly zajímavě prohánět mraky, proto jsem se rozhodl, že domů pojedu vlakem. Dvěmi stopy jsem se dostal do rakouského Salzburgu, kde jsem nasedl na vlak do Vídně. I když jsem byl v Salzburgu pouze pár minut a i má návštěva před dvěmi léty netrvala o moc déle, musím konstatovat, že se jedná asi o jedno z nejkrásnějších měst vůbec a byl bych rád, kdybych si někdy v budoucnu nalezl dostatek času a hlavně finančních prostředků, abych zde mohl setrvat delší dobu. Ve Vídni jsem byl kolem půlnoci a zjistil, že vlak do Čech jede až v 6.25 hod. ráno. Vyspal jsem se na nádraží na lavičce a v sobotu 4. srpna přibližně ve 14 hodin dorazil zpět do Frenštátu p. R.

Výlet byl opravdu krátký, ale zřejmě se pro mne stane nezapomenutelným. Zvažoval jsem, že ještě alespoň jeden vrchol zdolám, ale potřeboval jsem nejméně 1 den odpočinku, což by znamenaly další peníze navíc za kemp. Po příjezdu domů jsem však zjistil, že mé rozhodnutí bylo správné, jelikož ihned, co jsem Alpy opustil, byli v blízkosti Salzburgu pod kameny zasypáni 3 turisté a kolem Mnichova i v jižním Německu se přehanala ukrutná bouře a vítr, jež usmrtily další osobu a 50 jich bylo zraněno. Představa, že bych byl schován v kempu ve stanu, poslouchal bouchání kapek a obával se, že se mnou stan vzlétne, je docela tristní.