Slovinsko
Má dovlená v Řecku s bratrem v r. 1995 se mi moc líbila, ale stále více jsem toužil
podniknout něco na vlastní pěst. V roce 1998 jsem se konečně rozhodl jet stopem
do Chorvatska. Na onen nápad jsem přišel jednoho krásného letního dne, kdy
jsem se opaloval u vodní nádrže a měl pocit, že se jen tak nečinně flákám.
Druhého dne ráno jsem si vyřídil cestovní pojištění, nakoupil nějaké konzervy
a během 24 hodin vyjel. Na rakouské hranice, přesněji do Mikulova, jsem
se dostal vlakem. Pěšky jsem došel k silničnímu přechodu a už na rakouském
území začal stopovat. Jel jsem směrem na Vídeň a Graz. Bylo to poprvé,
co jsem byl v zahraničí bez jakéhokoliv doporovodu. Byl jsem trochu
zklamán stopováním, jelikož jsem byl často nucen stát na silnici dlouhé
hodiny. Stopování přes Rakousko je opravdu velmi náročné. Po dvou dnech
jsem se však konečně objevil ve Slovinsku. Dále jsem se rozhodl použít vlakové
spojení, a to pouze ke slovinskému pobřeží. Dříve jsem však udělal krátkou zastávku
v hlavním městě Ljubljani a na severu země v Mariboru. Na jihu
jsem potom setrval ve dvou letoviscích - Koperu a Piranu.
Spal jsem v místním porostu jen kousek od
pláže, ale v dosahu byly i campy v cenách kolem 10 DEM za noc. Co se týče
moře, slovinské pobřeží je velmi krátké, což znamená, že je velmi přeplněné.
Hlavně v pátky míří davy obyvatel větších měst trávit víkend na vybetonovaných
plážích a hlavní dálnice z Ljubljany je proto 100% využita. Domů jsem
se vrátil opět stopem. Tentokrát už jsem věděl jak na to. Osvědčila se mi metoda
vyptávání na čerpacích stanicích. Stačí si zvolit směr a pozorně sledovat
poznávací značky. Jakmile je "oběť" vyhlídnutá, vždy se najde někdo, komu se
vás zželí a kousek sveze.
Mapa slovinského pobřeží
